Kočka a Mačka v Japonsku na Blog.cz

Jednou večer se Kočka s Mačkou domluvily, že se setkají v Kjótě a stráví večer, případně noc procházením se po zajímavých částech města, a snad zahlédnou i nějakou tu maiko - učednici na gejšu.

Setkaly se na Kjótském hlavním nádraží. Nejprve Kočka navrhla, aby se šlo na večeři do unikátní vegetariánské restaurace Mikóan. U vchodu údajně v krabicích spí dvě kočky. Což zdaleka není jedinou raritou této rodinně operované restaurace. A tak se Kočka s Mačkou zavezly autobusem k "šijó" čtvrté ulici v centru města, odkud se vydaly hledat úzkou boční uličku, která měla vést k restauraci Mikóan. Po nedlouhém hledání a vyptávání bezejmennou uličku Kočka s Mačkou nalezly. Jednou ji minuly, tak byla úzká a tmavá! Vedla k domu, který vypadal, no jako obyčejný japonský dům vmáčknutý mezi dvě větší stavby. Vešly a naskytl se jim pohled na originálněpřezdobenou místnost. Všechny zdi včetně stropu byly vylepeny nejruznějšími plakáty, obrazy, útržky ozdobných papírů, mnohé z nich s motivy koček, dále sošky koček, konvička ve tvaru kočky, ale i drobnosti s jinými nekočkovskými motivy. Za barem, který byl zároveň kuchyní stály tři - starší, mladší a nejmladší žena.

Babička usadila Kočku s Mačkou na konec baru, přinesla sklenici vody a čekala na objednávku. Kočka s Mačkou si každá objednaly set, který měl obsahovat mnoho malých dobrot. Kočka se pro jistotu zeptala, jestli je to opravdu vegetariánské, na což se jí dostalo rychlé a poměrně strohé odpovědi: "Bez masa, bez ryb, bez vajec". Po potvrzení objednávky, se ženy daly do práce. Začaly smažit, vařit, nakládat z připravených studených pokrmů a během chvilky přinesly jeden tác s asi sedmi různými pokrmy v malých japonských miskách a záhy druhý tác s dalšími sedmi jinými pokrmy, přestože si Kočka s Mačkou objednaly obě stejný set.

"Máte tam každá něco trochu jiného, tak se můžete podělit." Sdělila babička a přestala se Kočce s Mačkou věnovat. Vrátila se do rozpředeného rozhovoru s nejspíš stálými zákazníky. Kočka s Mačkou prozkoumaly, co to všechno mají na tácku a daly se do ochutnávání a vzájemného podávání rozdílných misek.

"Bylo to výborné," rozplývala se Kočka, "netřeba dezertu." Mačka jen spokojeně tiše souhlasila a olizovala se. Před odchodem si Kočka s Mačkou poklebetily s budhistickými kočkami v krabicích… ano, opravdu tam byly… a vydaly se na kjótskou procházku.

Nejdříve přes centrum s davy lidí, aut, taxi a výkladními skříněmi. Dále minuly sem tam visící lampión, několik malých budhistických stánků, stánky s občerstvením, a tak dale, až došly do uličky Gion, kde byl právě čas zahlédnout nějakou tu "maiko". Podařilo se, a tak si Kočka s Mačkou ze seznamu "co vidět a zažít v Japonsku" mohou škrtnout "vidětmaiko". Kočka dvě kolemjdoucí spěchající nenápadně se tvářící maiko i vyfotila, ale měla z toho špatné svědomí. Takový nelidský útok fotoaparátem. Mačka ji jen utěšovala, že jsou na to maiko zvyklé.

Poté Kočka s Mačkou přešly most přes řeku Kamo směrem ke chrámu Macunodera, který leží ve Východní Hoře "Higašijama". Loudaly se po svažité cestě a obdivovaly historické uličky s tradičními domy a "rjókany" (tradiční japonské hotýlky). Do mnohých se vcházelo po kamenném chodníčku skrz krásné, téměř zenové zahrady nebo měly japonskou zahradu uprostřed. Nebo obojí. Nebo neměly vyloženě zahradu, ale měli krásný japonsky unikátní vchod.

Za rozhovorů a sledování okolí došly Kočka s Mačkou až ke chrámu, kde si uvědomily, že už jsou z toho chození velmi unavené, a proto se vydaly na cestu zpět. Rozhodly ale, že se ještě podívají do čtvrti Pontočo, kam se zavezly taxíkem. Pontočo je v podstatě jedna dlouhatánská úzká ulice lemovaná restauracemi. Kočka s Mačkou zahlédly zvenku spoustu zajímavých designů a výkladů s tématickou, tehdy podzimní, výzdobou. Protože už ale byly dávno po večeři, prošly jen na konec Pontoča a zakončily noční procházku Kjótem v čajovně nad ulicí s říčkou. Venku to žilo mládeží, přestože byl všední den, či spíše všední noc. V Pontoču potkaly Kočka s Mačkou spíše střední generaci. A předtím v uličkách směrem k Macunodeře jen skupinku asi deseti veselých žen v pokročilém věku a noční pracovníky v neonových oblecích, kteří opravovali něco na cestě.

Prochozenou noc pak Kočka s Mačkou zakončily nad několika šálky čaje "mača" ušlehaného ze zeleného čaje nejvyšší kvality umletého na prášek. Ještě chvíli pozorovaly kjótský život za oknem…

Nebyl to jen tak obyčejný kjótský večer.

Prvního prosincového dne zavolala Mačka Kočku: "Kočka, mám voľno, poďme pozrieť na tie

strechy v Mijazu. Bude to isto veľmi pekné, teraz keď sú stromy a celé kopce sfarbené podzimnými farbami."

Kočka se hned nadchla: "Ano, ano, už jsem se do vesničky Mijazu taky nějakou dobu chtěla podívat. Hned si udělám čas. Kdy chceš, Mačka, vyjet?"

"Okolo obeda. Pošlem ti zprávu keď pôjdem z domu a ty sa, Kočka, priprav." A tak aj bolo.

Mačka přijela svým japonským miniautem pro Kočku až do domu a vydaly se na přibližně jeden a půl hodinovou cestu vesnickým Japonskem. Vše objímající nekonečné okolní kopce byly nádherně pokročile podzimně zbarveny do oranžova. Kočka byla ráda, že Mačka řídí, protože tím pádem mohla pozorovat okolí. Nejen hory byly zbarveny, ale i aleje kolem cesty a podle druhu stromů se lišily barvami. Sem tam se mihl strom japonského javoru "momidži", který byl úplně rudý, jako vohni. Kočka v největším nadšení vykřikovala na Mačku: "Mačka, dívej, dívej tady na tu horu a ty barevné linie! A ten strom jakoby hořel! A tam byl odraz té hory v řece!"... Takové vykřikování nebylo ovšem zrovna bezpečné, když se Mačka musela soustředit na jízdu serpentinami.

"Kde, počkaj, tak zastavíme a ja sa pôjdem pozrieť."

Už po cestě zahlédly Kočka s Mačkou první doškové střechy, ale čím více se blížily k vesničce Mijazu, tím doškových střech přibývalo.

"Tu niekde na pravej strane bude taká štýlová došková reštaurácia. Mohli bysme sa tam zastaviť na cestě zpäť, čo povieš, Kočka?"

"Ano, určitě. Myslím, že budeme pěkně vymrzlé, horký zelený čaj pod doškovou střechou se bude hodit."

"Aha, tam, vidíš, Kočka? To je ona. Pekná, že? Už sme blízko."

Ještě pár serpentin a před Kočkou a Mačkou se otevřel pohled na pohádkově a podzimně romantickou vesničku Mijazu.

"Tu odchádza autobus s turistmi. Aj keď sa zdá, že je to miesto na konci sveta, je to turistické miesto a vždy je tu aspoň zopár turistov. Je to zaujímavé žiť takým tradičným dedinským štýlom

života s turistami okolo. Pozri na tie babky, nič si z toho nerobia a kopkajú si ďalej pôdu a zbierajú vypestovaný "daikon" veľké biele redkve a ostatnú podzimnú zeleninu."

Na Kočku to místo velmi zapůsobilo. Jednak tolik doškových střech pohromadě a perfektně sloužících. Pak jak je to místo jakoby odříznuto od světa a život si tam plyne ve vlastní přírodní harmonii.

Kočka s Mačkou se procházely kolem, pozorovaly tradiční domy a střechy, zahrádky se zeleninou, babičky neurčitého, ale jistě velmi pokročilého věku a čilého vzezření, které sklízely zeleninu, okopávaly pole, zastavovaly se jedna s druhou na kus řeči a obdarovávaly Kočku s Mačkou opětovanými zářivými úsměvy. Slunce začalo rychle zapadat a chlad náhle zintenzivnil. Kočka s Mačkou minuly pár posledních odcházejících turistů.

"Tento dom by mal byť muzeum, a že vraj tam podávajú aj zelený čaj. Poďme pozrieť."

"Sumimasen..."

"Hai?"

"Môžme ísť dnu?"

"Dnes je podnělí, zavřeno. Ale pojďte, já vám ukážu kolem. Jsem doškař. Pokladač doškových střech. Odkud jste?"

Kočka s Mačkou na sebe nadšeně pohlédly. Takové štěstí, provedeny opravdovým specialistou! Vyzuly si boty a nechaly je vedle doškařovy "tabi" obuvi s odděleným palcem. Vstoupily na "tatami" podlahu a nejprve si prohlédly přízemní místnost, které bylo ponecháno tradiční historické vzezření a kolem bylo vystaveno několik historických artefaktů a fotografií. Doškař mistrOsaka už čekal v podkroví. Tam Kočka s Mačkou vystoupaly po vrzajícím dřevěném schodišti, pod kterým byla v přírodní podlaze kamenná díra a u ní pověšeno vědro. Že by se tak dříve uchovávala pitná voda? Kočka s Mačkou se nakonec zapomněly zeptat, neboť mistr Osaka začal vykládat, jak před dvaceti lety cestoval transsibiřskou magistrálou přes Rusko do Švédska. Byla zima -45°C a ve vlaku nefungovalo topení. Zastavil se v Moskvě, tehdejším Leningradu a vyzradil několik komunistických historek s KGB. Jak je považovali za špióny, jak někoho odvedli v poutech a jak už nikdy neviděli svého ruského učitele. Mimo to mistr Osaka studoval řemeslo v Anglii i americkém San Francisku. Každý styl se mírně liší, např. druhem použité trávy nebo způsobem uchycení... Střechy v Mijamě jsou uchyceny provazy z pletené trávy, zatímco jiný styl používá například kovové skoby. No bylo to povídání nesmírně zajímavé. Mistrů tohoto řemesla už není na světě mnoho a pan Osaka se učil u těch nejlepších, nebo dá se možná říct jediných. Mistr Osaka taky Kočce s Mačkou doporučil známou doškovou stavbu - císařskou vilu Kacura v Kjótě. A obdařil je vizitkou. Kdyby snad Kočka s Mačkou někdy potřebovaly doškaře...

Kočka s Mačkou se nanejvýš spokojeně rozloučily s Osaka-sanem, jehož jméno zní sice stejně jako známé japonské velkoměsto, ale je v něm použito jiné kandží. A vydaly se na zelený čaj, ohřátí a něco k snědku do spomínané, stylově doškové restaurace.

Nebol to len taký obyčajný výlet... áno jasné ... bol to doškový výlet.

Jednoho podzimního dne zahlédly Kočka s Mačkou plakát, který lákal na plavby zálivem Mijazu. A tak se Kočka s Mačkou rozhodly, že se půjdou trošku projet. Plakát nabízel projížďky na několika typech lodí a na místě Kočka s Mačkou zjistily, že je to akce, která se koná jednou do roka zdarma.

Nejdříve se Kočka s Mačkou nalodily na uzavřený motorový člun, jehož

dveře se otevíraly jako křídla. Ten je převezl do protějšího jachtového přístavu, kde se hned nalodily na"tatami" loď. To je loď, která má uvnitř podlahu pokladenou "tatami"- rohožemi z druhu rákosovité trávy. Uprostřed stály nízké japonské stolky, zvenku byla loď ověnčena lampióny. Tento typ lodi slouží často jako restaurace. Buď jen kotví v přístavu nebo večer vyplouvají někam doprostřed zálivu, nikoli však na otevřené moře. Bohužel pro Kočku s Mačkou se tentokrát žádné jídlo nepodávalo.

Další plavba byla malou plachetnicí a byla velmi pomalá. Proto byly Kočka sMačkou rády, že na cestu zpět na ně zbyla větší otevřená motorová loď, která byla pro změnu velmi rychlá. Taky na ní Kočku a Mačku pěkně profouklo, a proto zakončily den v onsenu s německým názvem Kur Haus v nedalekém městečku Iwataki. Japonský přepis zněl Kua Hausu a prý to je onsen v německém stylu. Kočka s Mačkou si vzaly vstup do všech částí onsenu, což zahrnovalo klasickou, dle pohlaví oddělenou nuda část a k tomu společnou část, do které jim zdarma zapůjčili nevzhledné plavky.

Společná část onsenu disponovala suchou a mokrou saunou, malými dřevěnými saunovými boxy "hakomushi"... do nich se Kočka s Mačkou posadily a čouhala jim ven jen hlava. Dále Kočka s Mačkou vyzkoušely polehávání v několika bazéncích, které se lišily velikostí, výřivostí, tvarem a hlavně teplotou vody. Poté Kočka s Mačkou usedly pod padající proud vody "utaseju", po suché sauně šly do mokré sauny, po nich vlezly do tryskové sprchy se studenou vodou, poté ještě do bazénku s ledovou vodou, potom si odpočaly na lehátkách pod umělými palmami, a když měly dost povalování, sešly do nižšího patra zkontrolovat klasický bazén s tobogánem. Kočka se při první jízdě po zádech uprostřed tobogánu skoro zastavila a měla strach z Mačky, ktorá za ňou volala: "Už ideem!" Naštěstí se u tobogánu objevily dvě malé roztomilé japonečky, které přišly s geniálním doporučením rozsvištět to po břiše. To fungovalo báječně. Japonečky pak doprovázely Kočku s Mačkou po zbytek pobytu v onsenu, oslovujíce je "oné-čan" (velká sestra) a svými výkřiky, smíchem a hihňáním oživovaly jinak poklidnou atmosféru onsenu s převážně postarším osazenstvem.

Mačke ostal po celom dni veľmi príjemný uvolnený pocit a dve veľké modriny na kyčlách... z toho jazdenia po bruchu... Nebol to len taký obyčajný japonský onsen...